Historie

Polovina 19. století znamenala pro Kladno, dříve malé středočeské městečko, značný zlom. V roce 1846 byla v bezprostřední blízkosti Kladna vyhloubena první těžní jáma, jejíž existence nastartovala příliv nového obyvatelstva. S rozvojem obce se rozvíjel i bohatý spolkový život a již v roce 1860 vznikl v Kladně první ochotnický spolek. Jmenoval se Spolek divadelních ochotníků obce sokolské Tyl a právě z jeho podnětu byla 10. října 1897 svolána ustavující valná hromada Družstva pro vystavění domu lidového divadla v Kladně. V počátečním entuziasmu napřeli členové spolku síly do pořádání národních slavností a ochotnických představení, kterými chtěli získat co největší finanční podporu pro stavbu divadelní budovy. Členové Družstva vkládali naděje i do pokladniček umístěných v restauracích, do drobných darů od jiných spolků apod. Ke stavbě divadla se bohužel příliš nehlásila radnice, která poprvé družstvu přispěla až v roce 1900. Rovněž hlavní finanční kapitál v průmyslovém Kladně nebyl v té době český, takže na jeho podporu se příznivci divadla spolehnout nemohli. Majetek Družstva rostl velmi pomalu; výsledkem této téměř beznadějné situace byla stagnace spolkového života. Rozhodující změna nastala až v roce 1907, kdy se v čele Družstva ocitl kladenský starosta Jaroslav Hruška. Jeho zásluhou přispěla radnice do té doby nevídanou částkou 10 000 korun, okresní subvence a subkribce kladenského obyvatelstva pak činily dalších 8 000 korun.

Stavba divadelní budovy postupně získávala konkrétnější obrysy. Družstvo oslovilo místního stavitele Emila Hraběte, aby předložil plány a rozpočet na menší divadelní budovu přibližně pro 800 diváků. Předložený rozpočet však způsobil rozčarování, členové Družstva si uvědomili, že jejich finanční kapitál na stavbu divadla nedosáhne. Záhy se naskytlo řešení: roznesla se zpráva o prodeji zchátralé divadelní arény na pražských Vinohradech. Po ohledání budovy ale představitelé Družstva došli k závěru, že schůdnější bude nakonec použít jen vnitřní zařízení arény a v Kladně vybudovat skromnější, ale zcela novou divadelní budovu. Projekt byl zadán mladému architektovi Jaroslavu Rösslerovi, v době výstavby divadla mu bylo něco málo přes dvacet let.

Povolení ke stavbě divadla bylo vydáno v červenci 1910, slavnostní položení základního kamene proběhlo 18. září 1910. Stavbu prováděla firma Emila Hraběte. Finanční prostředky Družstva však byly zanedlouho vyčerpány a přípravné práce se musely zastavit až do doby, kdy město darovalo Družstvu pozemek, na kterém mělo divadlo stát. Družstvo si poté mohlo vzít hypotéku od Městské spořitelny. Budova byla dokončena 12. dubna 1912 a slavnostní otevření divadla proběhlo 11. a 12. května 1912. Speciálně pro tuto příležitost napsal primátor Jaroslav Hruška hru Znak.

V roce 1915 požádalo družstvo znovu stavitele Emila Hraběte, aby provedl přístavbu nezbytnou pro další fungování divadla. V zadní části přibyl třípatrový trakt sloužící jako zadní jeviště, zkušební sál a sklad dekorací. Roku 1929 získalo divadlo od Městské spořitelny slavnostní malovanou oponu od Josefa Weniga s alegorickým výjevem Hold Práce Dramatickému umění.

V polovině 20. století prošlo divadlo několika stavebními úpravami: roku 1942 byl horkovzdušný systém vytápění nahrazen ústředním topením a v hledišti byla vyměněna sedadla; k větším úpravám v interiéru došlo v roce 1950, kdy byl v hledišti instalován lustr, zmizely proscéniové lóže, byl upraven půdorys lóží na balkoně, před portálem vznikla osvětlovací lávka, zmizelo orchestřiště a sklady a dílny byly přestěhovány mimo budovu divadla. Hlediště bylo vymalováno podle návrhu výtvarníka Vladimíra Jana Hnízda.

Roku 1989 vypracoval Krajský projektový ústav v Praze projekt na celkovou rekonstrukci divadla, bohužel se na ni ale nepodařilo shromáždit dostatečné finanční prostředky. O dva roky později tak došlo pouze k neodkladným opravám a k částečné modernizaci jeviště, byly také vyměněny dřevěné konstrukce a instalována točna. Na celkovou rekonstrukci čekala budova kladenského divadla až do roku 2013, kdy byla rekonstrukce zahájena podle projektu akad. arch. Davida Vávry. Kladenská činohra se tak dočasně přestěhovala do prostor Divadla Lampion. Budova Městského divadla Kladno byla znovu slavnostně otevřena roku 2016.

Stálý soubor na Kladně byl ustaven tři roky po otevření nově zbudovaného divadla (tzn. roku 1915) na popud správního výboru divadla složeného ze zástupců subjektů, jež zajistily výstavbu (Družstvo pro postavení lidového divadla na Kladně, město a spořitelna), který divadlo provozoval a zčásti i financoval. Prvním ředitelem byl jmenován herec a režisér Josef Strouhal. Pravidelný provoz byl slavnostně zahájen 12. 9. 1915 Gazdinou robou Gabriely Preissové, a to za osobní přítomnosti autorky. Zpočátku se hrálo jen třikrát týdně, avšak Josef Strouhal si díky obratné práci s repertoárem dokázal i v nesnadné válečné situaci získat diváky. Divadlo prosperovalo a počet představení brzy stoupl na pět v týdnu. Konzervativní Josef Strouhal, odchovaný kočujícími společnostmi a předměstskými scénami, kombinoval tradiční osvětově kulturní program s lidovou zábavou. Reprízovost byla minimální, divadlo chrlilo ustavičně nové tituly a produkce. Dominantní složkou byla ta herecká, ta však trpěla chvatnou přípravou. Herecký styl se vyznačoval již poměrně zastaralou typovostí a deklamační teatralitou. Přestože se diváci i soubor setkávali poměrně často s moderním, psychologickým herectvím při hostování význačných hereckých individualit (Eduard Kohout, Eduard Vojan), na proměnu zažitého hereckého stylu to nestačilo. Na nátlak správního výboru musel ředitel proti své vůli do činoherního repertoáru vsouvat operety, které měly přinést větší zisk. Zpěvoherní program se skládal z „menších věcí zpěvních“, odpovídajících možnostem pěvecky disponovaných činoherců; orchestr řídil od roku 1915 Josef Vašata, významný organizátor kladenského hudebního života.

K příspěvkům na provoz divadla přibyla po převratu roku 1918 státní subvence, avšak podstatně nižší než pro nově konstituované soubory (v Olomouci, Ostravě aj.). Členstvo v zápase o splnění svých sociálních požadavků vstoupilo v roce 1919 do stávky, která vyhrotila dlouhodobé rozepře mezi Josefem Strouhalem a správním výborem.

Strouhal rezignoval a ředitelem se na necelé dvě sezony stal překladatel a bývalý herec Vilém Táborský, který stavěl do popředí repertoáru operetu. Operetní provoz však byl finančně ztrátový, což vedlo k další výměně ředitele. Novým ředitelem se stal Otakar Novák, který však vzápětí přešel do nově zřízeného divadla v Košicích. Funkce tak byla v březnu 1921 opět svěřena Josefu Strouhalovi. Nicméně od sezony 1923/24 se znovu začaly prohlubovat rozpory mezi ředitelem a nejednotnou divadelní správou. Strouhalův program, nevstřícný k novým vývojovým tendencím českého divadla, byl stále častěji kritizován i v místním tisku. Roku 1925 proto Josef Strouhal z ředitelského postu odstoupil, v divadle však setrval až do roku 1933.

Na jeho místo nastoupil organizačně schopný a umělecky průbojnější Josef Burda (působil zde mezi lety 1925 a 1928) a v inscenacích se začaly prosazovat modernější postupy, mj. ovlivněné i ruskou avantgardou. Zpěvohra vedle tzv. lidových operet začala uvádět nový módní žánr revue.

Burdovým nástupcem se stal Stanislav Langer, zakladatel Tylova divadla v Nuslích, který ale uprostřed sezony 1930/31 přijal výhodnější místo v Olomouci a z Kladna odešel. V další sezoně divadlo vedl Rudolf Kautský, divadlo v té době podniklo ojedinělý a značně finančně ztrátový zájezd na Podkarpatskou Rus.

Akceptováním Rudolfa Kautského nabídky provozovat divadlo ve vlastní režii a na svou koncesi začalo roku 1932 období, v němž bylo divadlo zadáváno podnikatelům. Po Kautském se vystřídali Karel Roden, Ludvík Řezníček, Jaroslav Fošen a Břetislav Hrstka. Jednotliví ředitelé zpravidla záhy finančně ztroskotali a sezonu ukončili předčasně. Soubor se za těchto podmínek rychle obměňoval a divadlo vyčerpávané zápasem o samotnou existenci umělecky upadalo. Repertoár ovládly komerční lidové hry a operety, závažnější díla se objevovala jen ojediněle (např. za Fošenova vedení byla uvedena Čapkova Bílá nemoc (1937) a o rok později, pouhý týden po premiéře v Národním divadle Matka)

V roce 1938 se o kladenské divadlo ucházel Stanislav Langer, de facto pro svou manželku Števu Langrovou, která za jeho nepřítomnosti (byl stále vázán ředitelskými povinnostmi v Olomouci) divadlo řídila. Postupně je vyvedla z letité krize: dosáhla zvýšení subvence a vůbec poprvé získala finanční příspěvek od Poldiny huti, stabilizovala herecký soubor, snížila počet premiér a posílila pozici činohry. Uvedení Čapkovy První party (div. adaptace František Kožík, 1938, vůbec první pokus o dramatizaci Čapkovy prózy) signalizovalo repertoárovou proměnu. Za okupace navíc soubor pravidelně hostoval i v řadě dalších českých měst (např. Louny, Mladá Boleslav, Slaný).

V sezoně 1940/41 se stal šéfem činohry režisér Antonín Kurš, který podpořil snahy o umělecky kvalitní tvorbu (uvedeny byly např. hry Othello; Faust, Manon Lescaut). Na příkaz oberlandrátu však byl v únoru roku 1941 z Kladna vypovězen.

V jeho úsilí pokračoval režisér Jaroslav Novotný, který se stal ředitelem roku 1943. Dramaturg Jan Kopecký inicioval mezi lety 1943 a 1944 kladenské premiéry nových nebo málo známých děl, překladů a adaptací (např. Bednář: Trny mládí; Dehmel: Lidumilové; Gozzi: Šťastní žebráci). A úsilí činohry oceňovala i pražská kritika. Také v operetě se vedle lidových zpěvoher prosadila i velká výpravná díla jako byla např. Lehárova Veselá vdova či Giuditta. Rozkvět divadla se zastavil až uzavřením všech divadel z rozhodnutí protektorátní vlády.

V květnu 1945 byla obnovena činnost divadla v původním rozsahu pod Novotného vedením. V létě byl ředitelem jmenován Ludvík Žáček, provozovatelem bylo družstvo měst Kladno, Louny, Rakovník, Slaný, Žatec ad. Pravidelně se hrálo na pobočné Malé scéně v Žatci. Po Žáčkově odchodu roku 1947 nastoupil jako ředitel Stanislav Sedláček, po únoru 1948 sesazený akčním výborem. Sezona 1947/48 byla dokončena pod kolektivním vedením. Po zrušení provozovatelského družstva měst převzala divadlo, nikoli však soubor, organizace Umění lidu, která v letech 1948–1949 zajišťovala pouze hostování jiných těles. Část zrušeného souboru přešla do nově zřízeného Městského oblastního divadla Slaný. V sezoně 1949/50 byl obnoven činoherní i zpěvoherní soubor s baletní skupinou a připojena loutkoherecká skupina (v roce 1961 se stala samostatným Krajským loutkovým divadlem, o historii kladenské loutkohry více https://www.divadlolampion.cz/cz/o-divadle#historie). Provoz divadla převzal kladenský Městský národní výbor za patronace národního podniku Spojené ocelárny. Ředitelem byl jmenován Zdeněk Jaromír Vyskočil (do roku 1955). Činohra zahájila Tylovou Tvrdohlavou ženou, zpěvohra Auberovou operou Fra Diavolo. Dramaturgie a inscenační praxe zejména v činohře se odvíjela z modelu socialisticko-realistického umění. Zpěvohra uváděla vedle operet i opery.

Po ředitelské epizodě herce Otomara Korbeláře vedl divadlo v období prvního kulturního a ideologického uvolnění Miloš Matiášek (1956–1960). Šéf činohry, režisér Evžen Sokolovský (1956–1959) a jeho nástupce Karel Lhota (1959–1960) usilovali spolu s dramaturgem Vlastimilem Říhou (1956–1960) a výtvarníkem Oldřichem Mimrou (1956–1959) o moderní repertoár a jevištní výraz. Inscenace Sokolovského (Hašek: Dobrý voják Švejk; Dyk: Zmoudření Dona Quijota; Čapek: RUR; V+W: Slaměný klobouk; Blažek: Třetí přání), Lhoty (Moliére: Amfitryon; Majakovskij: Ledová sprcha) i dalších režisérů, oproštěné i ve výtvarném řešení od ilustrativní popisnosti, směřovaly s využitím nadsázky a obrazné zkratky k svébytnému tvaru. Pod vedením Karla Smažíka (1956–1963) tvořila osu zpěvoherního repertoáru vídeňská opereta (Lehár a Strauss), doplňovaná soudobými hudebními komediemi. Taneční skupina využívaná zpěvohrou i činohrou připravovala také samostatné baletní pořady (např. Dvořák: Slovanské tance; Janáček: Lašské tance; Gluck: Don Juan; Mozart: Malá noční hudba).

Zásluhou režiséra a šéfa činohry Aloise Hajdy, dramaturga Jana Grossmana a šéfa výpravy Miloše Tomka (všichni 1960–1962) pokračoval nastoupený trend i za ředitele Jaroslava Nezvala (1960–1963). Po letech věznění se v roce 1961 vrátila v Kladně k herecké práci Jiřina Štěpničková (titulní role Tylovy Paní Marjánky, matky pluku, Brechtovy Matky Kuráže). Ve zpěvohře se pozitivně projevovala kontinuita Smažíkova zkušeného vedení; stabilizovaný ansámbl pravidelně uváděl operní inscenace (poslední byla roku 1963 Smetanova Prodaná nevěsta). Agilní baletní skupina pokročila k realizaci celovečerních dějových baletů (Asafjev: Bachčisarajská fontána; Griesbach: Sněhurka; Burghauser: Sluha dvou pánů).

Mezníkem ve vývoji divadla se stal rok 1963. V rámci celostátní reorganizace divadelní sítě bylo divadlo převedeno ze správy města pod Krajský národní výbor a zpěvohra, včetně taneční skupiny a orchestru, byla zrušena. V čele činoherního divadla, v průběhu sezony 1963/64 pojmenovaného po herci Jaroslavovi Průchovi, stanul režisér Antonín Dvořák (do 1970), s nímž nastoupil nový tým: scénograf Petr Diviš (do 1971), dramaturgyně Mojslava Sehnalová a režisér Gerik Císař. Dvořákův program, soustředěný k závažným existenciálním a společenským otázkám, byl postaven na vypjatých dramatech výjimečných postav a dějů (Shakespearovy tragédie); v příznivé atmosféře 60. let se uskutečňoval též objevnou dramaturgií (během sedmi let dvacet československých premiér). Většinu klíčových inscenací režíroval Dvořák (Broskiewicz: Konec knihy šesté; lonesco: Nosorožec; Marceau: Císař Nero; Shaw: Svatá Jana; Hauptmann: Krysy; ze shakespearovské série Macbeth s mladým Jaroslavem Satoranským; Hamlet s Karlem Šebestou v titulní roli a hostujícím Vítězslavem Vejražkou jako Claudiem; Král Lear), některé Jiří Škobis (Shakespeare: Richard III.) a Jiří Fréhar (Shakespeare: Romeo a Julie). Za Dvořákova vedení se aktivity divadla rozšířily: 1963 zahájilo činnost Divadélko v klubu, o rok později bylo Goldoniho veselohrou Řádná holka od vody otevřeno letní putovní Divadlo Na prámu, které hrálo na řekách a jiných vodách. Od roku 1965 se divadlo stalo pořadatelem letních her na nádvoří Karlštejna, kde v turistické sezoně uvádělo Vrchlického Noc na Karlštejně, později Dvořákovu a Vicenovu Karlštejnskou romanci. Dvořákovi se sice nepodařilo prosadit spojení všech středočeských divadel, zato se v roce 1966 uskutečnilo sloučení kladenského a mladoboleslavského divadla. Nový subjekt s hlavním sídlem na Kladně působil až do opětovného rozdělení v roce 1994 v obou průmyslových aglomeracích.

Roku 1970 byl jmenován uměleckým šéfem divadla Jan Císař, ve funkci setrval však jen velmi krátce. Mezi lety 1970 a 1974 vedl divadlo herec Jiří Dohnal, k režiséru Gerikovi Císařovi přibyl Pavel Špirk (1970–1979), později Václav Špidla (1972–1979). Na karlštejnské letní hry navázalo divadlo počátkem 70. let prázdninovými hrami na Křivoklátě. Pod tlakem normalizační kulturní politiky oklešťující možnosti dramaturgie (Mojslava Sehnalová, Vlastimil Říha, nově Zdeněk Hedbávný) se do popředí dostaly aktuální interpretace klasiky (např. Hugo: Ruy Blas; Shakespeare: Oko za oko; Goethe: Faust s Karlem Šebestou a Janem Třískou j.h.; Saltykov-Ščedrin: Stíny; Čapek Bílá nemoc; Zapolska: Trumfy lásky). Od druhé poloviny 70. let, kdy divadlo vedl herec Václav Charvát (1974–1980), ožila iniciativa dramaturgů (Mojslava Sehnalová, Vlastimil Říha, nově Daria Ullrichová). Úsilí o neotřelý repertoár přineslo řadu dosud neznámých her (Arden: Tanec seržanta Musgrava; Heller: Hlava XXII; Vetemaa: Svatá Zuzana; Bethencourt: Den, kdy unesli papeže; Mühl: Rýnská promenáda; Nicolai: Únos v Neapoli; Stratiev: Autobus ad.). Od roku 1976 obsazovalo divadlo v letních měsících Maltézskou zahradu v Praze. Na klubové scéně se krátkodobě prosadila lyrická komedie (Musset: A to je láska), komorní drama (Goethe: Clavigo) i kultivované bulvární hry (např. Simon: Zlatí hoši; Anouilh: Orchestr).

V letech 1977–1985 probíhala generální oprava mladoboleslavského divadla, po jejímž skončení mělo být zrekonstruováno i divadlo v Kladně. K tomu však nakonec nedošlo. Na sklonku 70. let začal v divadle působit, nezřídka s výtvarníkem Aloisem Tománkem, režisér Karel Brožek, tvůrce emocionálně působivých, básnivých inscenací (např. García Lorca: Dům Bernardy Alby; Figueiredo: Don Juan, Brecht: Kavkazský křídový kruh; Nezval: Schovávaná na schodech; Olbracht, Brožek: Ze starých letopisů; Shakespeare: Hamlet; Erben, Brožek: Kytice; Ajtmatov: Den delší než století; Sofokles: Antigona). V 80. letech funkci ředitele zastávali Karel Linc (1980–1986) a Vlastimil Čaněk (1986–1990). Krátce byl v angažmá režisér Jaroslav Vostrý (1980–1981), který nastudoval svou Dubrovnickou komedii, Gorkého Letní hosty, Aischylovu Oresteiu a Shakespearova Romea a Julii. Další režiséři ve spolupráci s průbojnou dramaturgií (od roku 1985 nově Jan Cziviš) a s tvárným hereckým ansámblem stvrzovali vzestup inscenační tvorby. Po pohostinské spolupráci (Daněk: Válka vypukne po přestávce; Saroyan: Divadlo svět) byl angažován Miloš Horanský (1984–1989; Bruckner: Alžběta Anglická; Čechov: Racek; Moliére: Tartuffe; Páral, Horanský, Ron: Romeo a Julie roku 2300; Andrejev: Ten, který dostává políčky). V závěru dekády posílila režijní soubor Hana Burešová (1988–1992), obohacující inscenační tvorbu hudebním cítěním a kultivovaností komediálních postupů (Hervé: Mam’zelle Nitouche; Vodseďálek: Mojžíš).

Po roce 1989 se zánikem Krajského národního výboru změnilo divadlo svůj název na Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav a provozovatelem se stala správní rada složená ze zástupců volených orgánů a okresní správy obou měst. Umělecká tvorba se rozvíjela kontinuálně režiemi Karla Brožka (Sartre: Trójanky; Moliére: Amfitryon), Hany Burešové (Beaumarchais, Sterbini, Rossini: Lazebník sevillský) a dramaturgickým hledačstvím (např. Ladislav Klíma: Edgar). Na repertoár se vrátili zakázaní autoři (např. Landovský: Hodinový hoteliér). Stoupl počet pohostinských režií, pracovali tu Václav Martinec (Martincovi podle Kiplinga: Kniha džungle), Oto Ševčík (Schnitzler: Dokolečka dokola), Pavel Háša (Rattigan: Jeho výsost a subreta), Marie Lorencová (Coward: Líbánky ve čtyřech), Karel Palouš (Jirásek: Lucerna). Provoz na pěti scénách ve dvou městech (divadlo, klub a malá scéna na Kladně, divadlo a malá scéna v Mladé Boleslavi) v nových podmínkách financování představoval stále vážnější problém. Mladá Boleslav usilovala o rozdělení, k němuž došlo v roce 1994. V čele osamostatněného kladenského divadla stanula Mojslava Sehnalová (1994–1995). Inscenační tvorbu profiloval režisér Michael Tarant (1994–1998; též umělecký šéf a 1996–1997 ředitel). Do pestré repertoárové skladby vnesl akcent na velký romantizující příběh (Rostand: Cyrano z Bergeraku), k němuž tíhl i ve vlastních dramatizacích, na kterých se podílela dramaturgyně Věra Mašková (Hugo: Zvoník u Matky Boží; Winter: Rozina sebranec). Dramaturgie pokračovala v objevování neznámých her (např. Kornfeld: Žid Süss; Fo: Platit se nebude). V letech 1997-2002 byl ředitelem Jaroslav Vocelka, uměleckým šéfem Jiří Fréhar (1998-2002), dramaturgyní Irena Lexová. Do sezóny 2002/03 vstoupilo divadlo s novým vedením: ředitelkou Blankou Bendlovou a s režisérem a uměleckým šéfem Petrem Svojtkou. Svým programem směřovali k rozšíření publika o diváky mladé a střední generace, jejichž životní zkušenost by rezonovala s uměleckým cítěním a ideály mladého hereckého souboru. Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků navázali na kladenskou tradici tzv. mimoinscenačních aktivit: vznikly Malé kladenské Dionýsie a vzdělávací programy pro školní mládež. Po odchodu Svojtkova týmu do Prahy v roce 2006 byl uměleckým šéfem krátce režisér Štěpán Chaloupka, po několika měsících ho vystřídal Ondřej Lážnovský. V lednu 2006 došlo rozhodnutím magistrátu ke spojení Středočeského divadla Kladno a Divadla Lampion; vznikla společnost s ručením omezeným, původně s názvem Středočeské divadlo Kladno s.r.o., později přejmenovaná na Kultura pro Kladno s.r.o., respektive stávající Divadla Kladno s.r.o.

V lednu 2010 se divadlo vrátilo k někdejšímu názvu Městské divadlo Kladno a získalo nové umělecké vedení, režiséra Tomáše Svobodu a dramaturga Petra Kolečka. Generačně spříznění tvůrci, jejichž společné inscenace zarezonovaly v A Studiu Rubín v Praze, se kladenským divákům představili už roku 2009 s inscenací Jaromír Jágr, Kladeňák. Petr Kolečko hru napsal, Tomáš Svoboda režíroval. Po roce 2010 tento tandem vytvořil pro MDK další autorské inscenace (Kolečkovy Příběhy obyčejného hovadství a Svobodovy Srnky). Repertoár divadla byl však poměrně široký: od klasických komedií (Feydeau: Dámský krejčí), přes klasické světové drama (Čechov: Racek) až po současnou světovou dramatiku uvedenou v české premiéře (Haddon, Stephens: Podivný případ se psem). S kladenským divadlem této doby jsou ale také spojení režiséři Daniel Špinar (Maupassant, Špinar: Miláček), Filip Nuckolls (Millington Synge: Hrdina západu) či Jan Frič (Feydeau: Dámský krejčí). Dvojice Svoboda-Kolečko působila v divadle do jara 2013.

Od začátku sezony 2013/14 byl uměleckým šéfem Daniel Přibyl, za jehož šéfování v kladenské činohře působila řada významných českých režisérů. Své inscenace zde opět vytvořil Daniel Špinar (Adjmi: Marie Antoinetta, Mixa, Čáp, Krška, Špinar: Noční motýl) a Jan Frič (Ibsen: Přízraky), dále zde například režírovali Marián Amsler (Christie: Vražda na Nilu), Martin Františák (Fassbinder: Brémská svoboda) nebo Jakub Nvota (Singer, Napolin: Jentl). Roku 2015 vstoupil na kladenskou scénu také člen hereckého souboru Jiří Š Hájek se svou první režií, kterou byla inscenace Podnájem na bulváru Courteline (Courteline, Nováková).

V létě 2011 byla kvůli havarijnímu stavu uzavřena historická budova divadla. Na sklonku roku 2012 byla zahájena dlouho odkládaná rekonstrukce podle projektu akad. arch. Davida Vávry. Ačkoli měla trvat necelý rok, dokončena byla až v roce 2016, kdy se 10. září uskutečnilo slavnostní otevření se uskutečnilo 10. září premiérou muzikálu Donaha! (McNally, Yazbek).

V lednu 2016 nastoupil do divadla nový umělecký šéf Jaroslav Slánský, jednatelem společnosti byl k 1. říjnu 2016 jmenován Jan Krafka. Oba v kladenském divadle strávili v minulosti roky v angažmá jako herci. Výběr titulů pokračoval v nastaveném repertoárovém směřování. Za podpory dramaturgyní Kristýny Čepkové a Anny Smrčkové vznikly v kladenské činohře jak inscenace divácky dobře přístupných komedií a muzikálů (McNally, Yazbek: Donaha! Pratchett: Soudné sestry, Feydeau: Brouk v hlavě) tak inscenace české i světové klasiky (Hrubín: Romance pro křídlovku, Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Havlíček: Petrolejové lampy, Němcová: Babička), objevily se i adaptace slavných filmů (Johnson, Webb, Willingham, Henry: Absolvent, Allen: Central Park West, Simon: Apartmá v hotelu Plaza), inscenace her současných světových autorů (Lockhead: Perfect Days, McDonagh: Poručík z Inishmoru), dramatizace světové literatury (King: Nadaný žák, Schmitt: Oskar a růžová paní), autorské hudební projekty (Žehrová: EXPOp 67, Hanuš: Jak umřít na rokenrol) i české premiéry (Koren: Neúplní, Dresser: Rána pod pás, Lewis, Sayer, Shields: Hra, která se zvrtla). Poslední jmenovaná inscenace získala ocenění Komedie roku 2019 na prestižním GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích. Divadlo se v tomto období také navrátilo k celé řadě doprovodných akcí, které si získaly diváckou popularitu za šéfovské éry Petra Svojtky (Divadelní plesy, Malé kladenské Dionýsie) a bylo obnoveno divadelní předplatné. V rámci režijních osobností došlo k řadě kladenských návratů (Miroslav Hanuš, Věra Herajtová, Jiří Bábek, Petr Svojtka), prostor ale dostala také mladá generace (Josef Kačmarčík, Adam Doležal, Jiří Š Hájek).

K 1. červenci 2019 byl Jan Krafka odvolán z funkce a na jeho místo byla v rámci výběrového řízení dosazena Irena Žantovská, která se řízení společnosti ujala již 19. srpna 2019. Vlivem politických tlaků se poté rozhodli odejít také stávající umělecký šéf Jaroslav Slánský, obě dramaturgyně a několik členů hereckého souboru. Uměleckým vedením byl v lednu 2020 pověřen Martin Vokoun, jako dramaturg nastoupil Marek Hladký. Následné měsíce byly poznamenány bouřlivými protesty i dlouhodobou stávkovou pohotovostí většiny zaměstnanců. V září 2020 Rada města Kladna rozhodla o návratu Jana Krafky na pozici jednatele, současně s ním se vrátil i Jaroslav Slánský. V říjnu se členkou uměleckého souboru stala dramaturgyně Adéla Vondráková. Staronové vedení navázalo na své předchozí působení a pokračovalo v nastaveném směřování. Prostor dostaly kvalitní komedie (Vavřincová: Eva tropí hlouposti, Reza: Bůh masakru, Ludwig, Dumas st.: Tři mušketýři, Machulski, Doležal, Š Hájek: SEXMISE) i hlubší témata (Dürrenmatt: Návštěva staré dámy). Kromě obnovené premiéry hitu Miroslava Hanuše Jak umřít na rokenrol, velký úspěch zaznamenaly komorní hudební inscenace Věry Herajtové Smrt v růžovém (herečka Jana Zenáhlíková se za svůj výkon v roli Édith Piaf umístila v širší nominaci na Ceny Thálie 2022 v oboru muzikál, opereta a jiné hudebnědramatické žánry) či autorská hra Jiřího Janků a Petra Svojtky Jak jsem potkal ďábla. Kromě činoherních titulů divadlo rovněž pokračovalo ve své muzikálové tradici: v režii uměleckého šéfa Jaroslava Slánského došlo k nastudování žánrové ikony Na skle malované.

V lednu 2023 se do angažmá vrátila dramaturgyně Anna Smrčková. Repertoár divadla postupně obohatily také další autorské projekty uvedené ve světových premiérách (Hanuš: Stalinův poslední western, Čačko: Nadženy, Doležal: Případ Sherlock). Výrazným podíl repertoáru vytvořily adaptace knižních nebo filmových předloh (Nakache, Toledano: Nedotknutelní, Wasserman, Kesey: Přelet nad kukaččím hnízdem, Procházka, Procházková: Ucho).

V jubilejní sezoně 2024/25 si MDK připomíná 110 let od založení profesionálního kladenského souboru.