Jedno je jisté. Petr Svojtka je po letech, kdy byl ve vedení MDK (2002–2006), miláčkem kladenského publika. Jakmile zazní jeho jméno, diváci zjihnou. Stalo se to nejednou na setkání přátel divadla, ale láskyplné nadšení zřetelně proběhlo hledištěm i při Malých kladenských Dionýsiích. To je prostě fakt.

Zatímco Kladeňáci ho mají za miláčka, tedy někoho mírného, někoho se srdcem na dlani a něhou v oku, v divadelních kruzích má Petr Svojtka pověst energického démona. Na první schůzky ohledně nové inscenace MDK o životě a díle Oty Pavla Jak jsem potkal ďábla, kterou od 15. srpna zkoušíme, jsem proto chodila pěkně nervózní. Jenže akční povaha Petra Svojtky a jeho smysl pro humor okouzluje stejně, jako jeho inscenace – ať už třeba České Vánoce, kterých se diváci v prosinci opět dočkají, nebo už zderniérované Petrolejové lampy. „Kde je ta zrada,“ říkala jsem si... A pak se začalo zkoušet.

Petr Svojtka je z řady těch režisérů, kteří mají jasnou vizi a herci je mají rádi, takže se jim tu vizi snaží ze všech sil naplnit. A že to nemají vždy jednoduché. Tomáš V. Hron například musí zahrát, že je o 10 cm nižší než ve skutečnosti je, Michal Kuboušek má hrát „jako by bylo dopoledne“, Jaroslav Slánský se při zkoušení v podstatě ztratil na jevišti, protože cestou od dveří ke středu scény nemohl najít rybník a už vůbec nešel proti proudu řeky. Všichni vědí, že „replika není věšák na emoce“ a o tom, že Němci nemohou na jevišti vypadat jako „Pat a Mat ve službách SS,“ už ani nemluvě.

A tak se pomalu, ale zato vášnivě rodí nová inscenace MDK. A protože všechno, co se dělá s vášní, stojí za to, bude za to určitě stát i Jak jsem potkal ďábla. Ať už tu inscenaci režíruje miláček nebo démon.

Tak přijďte do divadla.

Režisér Petr Svojtka se po čtyřech letech vrací do MDK. První premiérou nové sezony bude v jeho režii autorská inscenace Jak jsem potkal ďábla. Téma našeho povídaní tak bylo více než jasné.

Jako hostující režisér spolupracuješ s velkými kamennými domy, komorními soubory i soukromými divadly. Jak se změnil divadelní svět po pandemii Covidu-19?

No, dramaticky... Divadla všech velikostí a typů se stále potýkají s finančními ztrátami, které během lockdownů utrpěla, zároveň návrat diváků do sálů není takový, aby dosáhl předpandemických čísel, a také myslím, že se v návštěvnosti ještě více rozevírají nůžky mezi kusy řekněme divácky vstřícnějšími a méně vstřícnými. Mám-li tu změnu pojmenovat jedním slovem, pak by to byla „nejistota“. Dřív jsme byli my divadelníci zvyklí plánovat na několik let dopředu – a co se naplánovalo, to taky bylo. Mohl jsem kupříkladu poměrně přesně říci, co budu dělat za dva roky 25. září dopoledne, teď si úplně nemůžeme být jistí, co bude pozítří večer. Ale prosím, nevnímejte má slova jako žehrání – věci jsou jinak, takový je světaběh a nutně to nemusí znamenat jen zhoršení. Jsou to nějaké nové úkoly, které musíme zvládat a díky kterým se také naučíme novým věcem. A jistá míra nejistoty (a tím potřeba flexibility) je zdravá.

Pojďme ale k aktuálnímu zkoušení. Které dílo Oty Pavla máš nejraději a proč?

Ota Pavel je fenomén, jedinečným stylem je prodchnuto každé jeho dílo, každá povídka, je tedy těžké stanovovat nějaké preference. Nicméně: v posledních letech mám čilé vztahy s izraelským divadlem, poměrně intenzivně se zaobírám židovskou tematikou a také osudy českých Židů během holokaustu i po něm, otázkami židovské identity u „čistokrevných“ Židů i u lidí ze smíšených manželství. Proto mě nyní velmi zasahují především ty Pavlovy povídky, které zmíněnou tematiku reflektují, reflektují kořeny jeho vlastních traumat a psychické choroby, která podle mě jednoznačně vychází z válečných zážitků.

Koho jako prvního napadlo udělat inscenaci právě o něm? A jak se rodil název Jak jsem potkal ďábla?

S tímto nápadem přišla dramaturgie kladenského divadla. Myslím, že to je počin záslužný: Ota Pavel je jednou z ikon české literatury 20. století – a jeho kořeny jsou kousek od Kladna, v Buštěhradě. Během války tam i žil a je tudíž správně, že jeho mimořádným dílem a životním příběhem se chce zaobírat kladenská divadelní instituce. Příběh Oty Pavla je fascinující, myslím, že to je jeden ze zásadních příběhů 20. století, vypovídající mnohé o nás, obyvatelích české kotliny všech národností, ras a jejich směsí. Co se týče názvu, ten se jako vždy rodil těžce. Nejprve jsme dali na stůl několik poměrně banálních návrhů, pak přišel Jirka Janků – tak trochu cudně – s touto variantou a já hned věděl, že to je trefa. Když souhlasilo i kladenské divadlo, byl název na světě.

S dramaturgem Jiřím Janků se znáte dlouhé roky a jste osvědčená autorská dvojice, jak probíhá vaše spolupráce při zrodu nového textu?

No... také dosti těžce... Věci se nám bohužel přes noc nevysrážejí v kádince, musíme se protrpět mnoha verzemi a variantami, abychom byli plus minus srovnáni s výsledkem. Jsou to hodiny přepisování, upravování, škrtání, vracení škrtů, návratů k původním variantám... Rozhodně to není nějaké lehkoruké psaní – kolegům, kteří tohle umí, tiše závidíme. A když jsme nyní četli o tom, jak těžce psal Ota Pavel, úplně jsme se v tom viděli. Na začátku vždycky s Jirkou mnoho a mnoho hodin prodebatujeme, jak říkáme, musíme to důkladně rozžvanit. A pak se to zas musí vysedět. To je asi ta nejbolestnější fáze – když sedíte hodiny nad prázdným papírem, hryžete tužku a nic kloudného vás nenapadne. Někdy je třeba mít padesát blbých nápadů, aby z vás vypadl aspoň jeden jakž takž použitelný. První verze dialogů většinou nejprve píše Jirka, já mu to pak vracím, přepisuji, škrtám a upravuji.

Váš režijně-dramaturgický tandem má za sebou úspěšné komedie i vážnější kusy. Na jaký žánr se diváci mohou těšit tentokrát?

Hra kombinuje autobiografické povídky Oty Pavla, ty z jeho dětství, s dalšími epizodami z jeho života – tady jsme čerpali z různých dokumentů, korespondence a tak podobně. Pavlovy povídky v sobě mají úžasný humor a laskavost, osud mu nicméně v jeho životním příběh příliš laskavosti a humoru nenadělil. Čili ten žánr bude lomený – chceme, aby tam byl Pavlův humor, ale rádi bychom, aby byli diváci nějak zasaženi jeho osudem, aby pocítili, čím byla jeho tvorba vykoupena, čím byl vykoupen jejich čtenářský zážitek.

V hlavní roli se představí Jaroslav Slánský. Proč právě on je ten správný Ota Pavel?

S Jardou máme za sebou letitou spolupráci, pracovně se známe velmi dobře. Poprvé jsme se potkali v roce 2002 při práci na Romeovi a Julii, kde hrál Parise, pak to šlo přes titulní roli ve Šťastném Jimovi a třeba Tomka a Hospodského v Českých Vánocích po Pavla Malinu v Petrolejových lampách. Klíčem pro obsazení do role Oty Pavla je asi ta poslední zmíněná inscenace. Tam Jarda – podle mě skvěle – zahrál člověka trpícího neléčenou syfilidou, u nějž se v terminálním stadiu začne tato nemoc projevovat i jako vážná psychická choroba. Ota Pavel v posledních letech života také trpěl vážnou psychickou poruchou. Myslím si navíc, že Jarda by mohl mít porozumění pro citlivou, respektive přecitlivělou Pavlovu duši. A nadto – Jarda je nyní ve věku, kdy vrcholil boj Oty Pavla s jeho nemocí, a to je moment, od kterého se naše hra odvíjí.

zdroj: PragMoon (září 2022)

Zkoušení nové inscenace Jak jsem potkal ďábla o životě a díle Oty Pavla je v plném proudu. Hra vznikla přímo na objednávku Městského divadla Kladno a její autoři dramatik a dramaturg Jiří Janků a režisér Petr Svojtka ji napsali na míru souboru kladenské činohry. Roli Oty Pavla svěřili uměleckému šéfovi Jaroslavovi Slánskému.

Co ti problesklo hlavou, když za tebou Petr Svojtka s Jiřím Janků přišli, že jsi jejich ideální Ota?

Na jednu stranu jsem měl samozřejmě radost, že mi kluci důvěřují a vybrali si mě. Zároveň jsem ale měl i obavy z toho, jak se tak veliké roli ve svém náročném programu stihnu naplno věnovat. A přepadl mě také pocit veliké zodpovědnosti.

Ty ale nebudeš jen dospělý Ota Pavel, ale také pětiletý Otík či mladý Ota-hokejista. Je takhle náročná role pro tebe spíš radost nebo stres?

I radost může být podporována stresem. Nervy k naší práci patří, ale radost z toho, že můžu zkoušet se skoro celým kladenským souborem převažuje. Navíc cestou od dítěte po dospělé procházejí i další mí kolegové. Já osobně rád přijímám nové výzvy, nepoznané herecké úkoly. Je to skvělá příležitost.

Těch osm týdnů zkoušení začínalo důkladným studiem reálií spojených s Otou Pavlem. Inscenační tým se byl podívat třeba i v muzeu v Buštěhradě či na přívozu v Luhu. Co ti tyhle exkurze daly pro práci na roli?

Vždy je skvělé, když můžeme jako herci poznat reálné prostředí, kde se dané situace odehrávaly. Pro atmosféru, pochopení a vzdělávání se je to velmi přínosné. Je krásné, jak jsou místní pyšní na historii svého místa a my se snažíme oživit jejich konkrétní vzpomínky, či vyprávěné a napsané příběhy.

Petr Svojtka tě režíruje už po několikáté. Jak se ti pod jeho vedením pracuje?

Petr je tělem i duší divadelník a kamarád. Pod jeho vedením jsem nazkoušel spoustu skvělých inscenací a vždy se s ním rád opět setkávám. Navíc za jeho éry šéfování kladenského divadla zájem o naši scénu velmi vzrostl a i diváci na něj, myslím, s láskou vzpomínají.

S myšlenkou na inscenaci o Otovi Pavlovi jsi přišel ty. Proč je podle tebe právě teď ideální doba vyprávět příběh rodiny Popperů-Pavlů?

Hledal jsem titul, který by s Kladenskem nějak souvisel a moc jsem si přál vzdát hold tomuto autorovi. Jeho knížky miluju prakticky od puberty. Ty příběhy jsou velmi čtivé a zdánlivě obyčejné. Pod tím vším se ale skrývá obrovská neobyčejnost, cit, hloubka, radost a bohužel i bolest.

Hra Jak jsem potkal ďábla bude v Kladně uvedena ve světové premiéře. V čem je podle tebe její síla?

Právě v tom, že kromě připomenutí různých etap moderních dějin naší republiky pojednává o síle, citu a rozličnosti našich povah.