Náš web momentálně prochází úpravami. Stejně jako divadelní scénu před premiérou, i náš web právě ladíme do finální podoby. Některé informace proto nemusí být aktuální nebo zcela přesné.
Děkujeme za pochopení a vaši trpělivost, omlouváme se za případné nepřesnosti.

Učitel němčiny a francouzštiny Jiří Homola psal roky do šuplíku nebo pro ochotnický divadelní soubor. V padesáti letech mu vyšla knižní prvotina – detektivka Ovál, která se odehrává z velké části na Sletišti. Teď společně s Městským divadlem Kladno přichystal ve světové premiéře inscenaci Lidické matky, k níž napsal text.

Kdy a u jaké příležitosti začal text k Lidickým matkám vznikat?

Bylo to poté, co jsme se seznámili s Tomášem Hronem, který bude inscenaci režírovat. V mém amatérském souboru režíroval hru Černé Madony a u té příležitosti jsme zjistili, že jsme na sebe div ne telepaticky navázaní. Všechno, co jsem si při psaní textu představoval, dal režijně krásně dohromady, aniž bych mu to musel vysvětlovat. Začali jsme se pak bavit o tom, že bychom naši spolupráci posunuli dál a vytvořili titul pro Městské divadlo Kladno. Tehdejší umělecký šéf Jarda Slánský si přál, abychom přišli s lokálním tématem. Možností bylo více, ale lidickou tématiku jsem měl v hlavě dlouho. Nakonec jsme se na ní i shodli. To se ale odehrálo už přibližně tři roky zpátky.

Proč jste zvolil právě Lidice se zvláštním zaměřením na matky? 

Jako Kladeňák bydlím od Lidic kousek, takže se mě to osobně dotýká. Studoval jsem pedagogiku a germanistiku, k tomu patří historie. Ta germanistická s lidickou mají jedno velké, ač smutné pouto. V Památníku Lidice jsem svého času prováděl v němčině a ve francouzštině, takže jsem o lidické tragédii hodně věděl. Ale téma, kvůli kterému jsem text psal a bylo pro mě hnacím motorem, je vztah matky a dítěte jako takový. Lidice pak jsou vhodným pozadím, na kterém lze námět prozkoumat. 

Nedávným skonem paní Skleničkové jsme přišli o poslední přímou pamětníci lidické tragédie. Vnímáte o to silněji potřebu příběh vyprávět a předávat dalším generacím v co nejautentičtější podobě?

To byla od začátku základní otázka, kterou jsem si pokládal. Do jaké míry mohu použít básnickou licenci a do jaké míry musí být text věrný pravdě. Výpovědí o tom, co se tehdy odehrálo a jak situaci lidické ženy vnímaly, je díky Paměti národa celá řada. Jenže většina z těchto nahrávek vznikla s odstupem mnoha desetiletí a specificky výpovědi o tom, co se tehdy odehrávalo v tělocvičně kladenského gymnázia, kde byly ženy tři dny drženy, se dost liší. Některé ženy tyto bolestivé vzpomínky dokonce zcela vytěsnily. Naposlouchal jsem, dalo by se říct, všechno. V hlavě jsem měl obrovskou masu informací, mezi kterými jsem hledal linii, ve které se veškeré výpovědi shodovaly. Tu jsem použil coby pozadí příběhu, ale samotné dialogy mezi jednotlivými postavami jsou psané s určitou básnickou licencí. Mnohdy jsem jim ale vložil do úst přesně to, co jsem zaslechl na záznamech. Žádná z protagonistek nemá předlohu jedné konkrétní ženy. Nehraji si na autentický dokument a není mou ambicí odvyprávět příběh slovo od slova přesně. Pořád je to jenom divadlo. Na druhou stranu ani v něm nesmí nic vybočovat ze standardu známých informací. 

Inscenace se z převážné části odehrává v tělocvičně kladenského gymnázia, konverzace ale nejsou melodramatické, spíše všední. O co těžší je napsat text, aby zůstal autenticky bezprostřední, a zároveň ctil vážnost toho, co se odehrává na pozadí?

Musíme si uvědomit, jak dlouho byly ženy v tělocvičně internovány. Bavíme se o třech dnech, kdy přesně nevěděly, co se děje. Spousta lidí má pocit, že ony věděly, že byli muži zabiti a vesnice vypálena. Tak to ale vůbec nebylo. Mohly se jen domnívat. Že se děje něco špatného, je jasné už z toho, jak se ženami nacisté zacházejí. Dialogy vycházejí z mého přesvědčení, že navzdory vážnosti situace spolu lidé komunikují tak, jak jsou zvyklí. Zvláště, když jsou kolem děti. Známe z vlastní zkušenosti, jak děti v těžkých životních situacích mnohdy držíme stranou a v blažené nevědomosti. Historické pozadí i fakta o tragédii v textu jsou. Tvoří základ, abych postavy dostal do situace, ve které následně jednají. Jsem přesvědčený, že kdybych popisoval čistě jen hrůzy, které se odehrávaly, bylo by to prvoplánové a neautentické.

Tomáš Hron se přiznal, že se při prvním čtení textem probrečel. Stejná byla i reakce hereček na první čtené zkoušce, u které jste byl přítomný. Jak jste jako autor textu vnímal emoční reakci ostatních?

Bylo to emočně velmi silné, ale jako autorovi se mi upřímně ulevilo. Tušil jsem, že text má velkou emoční hodnotu, protože Tomáš Hron a jeho žena ho četli už dříve a velmi se jich to dotklo. Na čtené zkoušce, která se navíc odehrála v tělocvičně gymnázia, jsem byl v roli pozorovatele a když jsem viděl, jak text zapůsobil na profesionální herečky, které za sebou mají desítky nastudování světových dramat, praly se ve mně smíšené pocity. Do jisté míry satisfakce z toho, že text funguje. Emoce jdou ven, a toho chce divadlo dosáhnout. Na druhou stranu jsem dostal strach, aby to nebylo příliš. Od toho jsou před námi ještě týdny práce, kde budeme dbát na co nejautentičtější interpretaci, abychom se neutopili v patosu. Já věřím, že i v kritických situacích si ženy zachovaly svůj humor, svou jemnost, svou lásku k dětem, a především to jsem se textem snažil vypíchnout. 

Odevzdáním textu do rukou režiséra tedy vaše práce na inscenaci neskončila. Jak do procesu jejího vzniku zasahujete v této chvíli?

Má práce na inscenaci končí až premiérou. Jsem moc rád, že mě Tomáš Hron přizval ke spolupráci jako dramaturga, takže jsme neustále diskutovali, na základě našich pocitů i připomínek hereček měnili a upravovali text. Viděli jsme, když něco nefunguje, ale i naopak. Zkoušek jsem se neúčastnil pravidelně, protože to je parketa režiséra, ale dělal jsem mu druhé oči a s nějakým časovým odstupem jsem je navštěvoval. Ne abych Tomáše kontroloval, on ví dobře, co dělá. Ale když se podíváte na rozpis zkoušení, byl velmi intenzivní. Může se stát, že člověk, který tím denně žije, ztratí odstup. Tím, že jsem přišel jednou za čas, tak jsem viděl, kolik práce bylo uděláno, ale dovedl jsem i postřehnout odchylky od původní myšlenky. Dále tím, že jsem učitel němčiny, tak jsem pracoval s herečkami na výslovnosti. Na Tomášovu žádost jsem se také podílel na vzniku reprodukovaných textů, které v inscenaci zaznívají.

Jak vám jako amatérskému divadelnímu autorovi zní fakt, že se na vzniku inscenace podíleli špičkoví profesionálové jako kostýmní výtvarník Tomáš Kypta, scénograf Jaromír Vlček nebo korepetitor Vratislav Šrámek?

Člověk musí zůstat nohama na zemi. Ke všem těmto lidem cítím obrovskou profesní úctu. To není klišé. Dělá mi radost, že se ujali realizace mého textu. Cítím, že je v nejlepších rukách. Jsem na to hrdý, lhal bych, kdybych řekl, že mi to je jedno.

Na konci procesu je představení se vzdělávacím přesahem, které bude divadlo často nasazovat pro školní kolektivy. Měl jste jako učitel při vzniku textu na mysli i jeho didaktický přesah?

Takhle jsem o tom určitě nepřemýšlel, ale v momentě, kdy byl text hotový a probíral jsem ho s Tomášem Hronem, zazněla myšlenka, že má velký vzdělávací potenciál. Nejen proto, že je regionální, ale ve stínu nedávného úmrtí paní Skleničkové i proto, že jsme přišli o poslední svědkyně těchto událostí a hrozí, že se z lidické tragédie vytratí lidský rozměr. Už dnes mám pocit, že maličko zapomínáme. Pojem Lidice se v očích mnohých začíná vyprazdňovat a zbývá z něj jen tradice návštěvy památníku a obřadního pokládání věnců nejrůznějšími delegacemi a politickými představiteli. Divadlo by mohlo tomuto příběhu lidský rozměr vrátit. Co se týká přínosu dětem, ten spatřuji v tom, že zatímco v učebnicích se o tématu okrajově dočtou ve dvou třech odstavcích, i když nepochybně věcně správných, v divadle dostanou možnost nahlédnout na událost z jiné perspektivy. Jestliže na ně, a tomu věřím, budou fungovat emoce, dozvědí se něco, co jim v hlavně zůstane mnohem déle, ne-li napořád, než kdyby si to jen přečetly ve výukových materiálech.

Půjde učitel Jiří Homola se svými žáky do divadla na Lidické matky?

Půjde, protože učitel Jiří Homola je třídní učitel, učí osmáky a myslí si, že osmá a devátá třída jsou pro tuto inscenaci velmi vhodné věkové kategorie.

Jaké musí být divadlo ve 21. století, aby děti zaujalo?

Nejsem si jistý, že na to dokážu správně odpovědět. Divadlo by pod mého mělo dokázat děti vytáhnout z virtuální bubliny, kde jsou. Těžko v dnešní době jít hlavou proti zdi. Je potřeba přiznat si, že chytré telefony už jsou naší neoddělitelnou součástí. Stačí se během přestávky projít školou. Jiná otázka je, co všechno a jakým způsobem v telefonu děti konzumují. Mobil jim dá informaci na pár kliků, kdežto divadlo nutí přemýšlet, občas se k základní informaci dostane až po mnoha dialozích. Kolikrát jen podněcuje fantazii, aniž by něco konkrétního řeklo. Na to děti dnes moc zvyklé nejsou. Když jim zadáte úkol, který by je měl stát delší dobu soustředěné práce, nechtějí tu energii investovat, protože nechápou důvod. Vědí, že kdyby vytáhly svou zázračnou černou skříňku, proklikají se k tomu za pár vteřin. Myslím, že je důležitě s nimi o představení mluvit, přemýšlet o tom. Právě emoce by mohly hrát velkou roli, aby v dětech nějaké poselství zůstalo.

Dne 19. 2. 2025 v odpoledních hodinách jsem byl pověřen zakladatelem společnosti Divadla Kladno s.r.o. ve věci zastavení zkoušení inscenace MáMě v produkci Divadla Lampion z důvodu negativních reakcí na PR video použité na sociálních sítích. O této skutečnosti jsme spolu s uměleckým ředitelem Michalem Maléřem neprodleně informovali vedení Divadla Lampion a společně proces zkoušení zastavili.

Vedení Divadla Lampion vzneslo dotaz, co by se stalo, kdyby inscenaci i přes pokyn jednatele dozkoušelo a odehrálo. Jasně jsem seznámil vedení Divadla Lampion s tím, že by se jednalo o přímé porušení pracovní kázně, na které by musely logicky navazovat důsledky.

Kvituji otevřenost a flexibilitu města Kladna v následných hodinách, kdy jsme usedli k jednacímu stolu a mohli za vedení divadla celou situaci objasnit. Došli jsme ke společnému závěru:

  1. Jedná pouze o špatně použité PR video, které mělo zvát diváky na jednu z generálních zkoušek. Jednalo se pouze o selhání lidského faktoru při vyhodnocení dopadu videa na veřejnost týmem Divadla Lampion.
  2. Vzniklé video nemá nic společného s celkovou kvalitou připravované inscenace. Téma inscenace je zpracováno citlivě, MáMě má na repertoáru Divadla Lampion své místo.
  3. Je zájmem společnosti, aby divadelní PR nevytvářelo zbytečné možnosti pro negativní odezvy z řad veřejnosti.
  4. Premiéra může proběhnout dle původního plánu.

Jednání trvala až do pátečního rána 21. 2. 2025.

Osobně video neshledávám závadným.

Společnost Divadla Kladno s.r.o. se omlouvá všem, kterým video připadalo nevkusné nebo nevhodné.

Oceňuji rychlou komunikaci s vedením Divadla Lampion při organizování páteční generální zkoušky.

Nutným komunikačním procesem s městem Kladno přišel inscenační tým o jednu zkoušku, která byla po konzultaci s uměleckým šéfem Divadla Lampion nahrazena a premiéra přesunuta na termín první reprízy, tedy úterý 25. 2. Vedení Divadla Lampion bylo seznámeno se všemi možnými scénáři i případnými postihy, kdyby představení na základě emočních rozhodnutí nebylo možné dokončit.

Zkontrolovat stav inscenace jako takové nebylo mně ani uměleckému řediteli v průběhu zkoušení umožněno. 12. 2. 2025 jsem měl navštívit zkoušku inscenace, ale bylo mi sděleno uměleckým šéfem Janem Vejražkou, že by „nebylo nic k vidění“. Ve středu 18. 2. bylo uměleckému řediteli Michalu Maléřovi oznámeno Janem Vejražkou, že si jeho přítomnost herečky ani režisér nepřejí, protože „s sebou nemá dítě“. Takovýto postoj zaměstnanců k přímému nadřízenému nemohu akceptovat. Navíc se musím pozastavit nad faktem, že premiéra v úterý 25. 2. od 9:30 byla odehrána pro 6 dětí s 5 maminkami a zbylých 13 diváků byli dospělí bez dětí.

Postup města a vedení společnosti Divadla Kladno s.r.o. vyhodnocuji jako správný ve snaze přezkoumat celou situaci na základě podnětu veřejnosti. Společnost i město Kladno má plné právo na takovýto zásah za účelem ochrany pověsti a dobrého jména obou divadel.

Město Kladno financuje provoz obou scén a poskytuje plnou součinnost s investicemi do zázemí personálu a diváků. Bez této skutečnosti by profesionální divadelní scény na Kladně nemohly existovat. Díky této podpoře společnost Divadla Kladno s.r.o. přečkala i období COVIDu bez ztráty jediného zaměstnance. Paradoxním faktem k celé situaci je, že pro sezonu 2024/2025 jsme se s městem Kladnem zaměřili na hlavní investice právě do Divadla Lampion, které mají za cíl zlepšit pracovní podmínky a zázemí zaměstnancům Divadla Lampion.

Je mi líto, že v celé situaci „zvítězily“ pouze a jen emoce.

V pondělí 24. 2. 2025, i přes potvrzení, že se inscenace odpremiéruje v novém termínu, jsem přijal výpovědi od celého vedení Divadla Lampion a jednoho člena uměleckého souboru. Jejich rozhodnutí respektuji.

Vnímám i jako nešťastné rozhodnutí vedení Divadla Lampion do celé problematiky zainteresovat celý umělecký soubor a personál Divadla Lampion. Interní schůzky zaměstnanců Divadla Lampion probíhaly v době, kdy vedení Divadla Kladno s.r.o. jednalo se zástupci města o nasazení inscenace MáMě. Vedení společnosti nebylo ke schůzkám přizváno. Zaměstnanci Divadla Lampion na základě pohledu jedné strany, bez názoru vedení společnosti, reagovali podrážděně na svých sociálních sítích, kde zveřejnovali své úmysly o podání výpovědi a neúmyslně poškozovali dobré jméno celého Divadla.

Připadá mi ostudné, že prohlášení vedení Divadla Lampion umístěné na účelově vytvořeném webu svetloprolampion.cz, jehož doména je podle veřejně dostupných informací vlastněna Filipem Veselým, dostalo vedení společnosti Divadla Kladno s.r.o. až od novinářů. Toto svědčí o nulové snaze vést společný dialog v rámci společnosti Divadla Kladno s.r.o. a řešit krizovou situaci.

Celou tuto kauzu považuji za nepřiměřeně emotivní, nafouklou, zbytečnou, nešťastnou, a hlavně nesvědčící dětskému divákovi.

Závěrem si dovolím poděkovat všem odcházejícím. Janu Vejražkovi za příkladnou osmiletou hereckou práci a Kristýně Dámové za téměř čtrnáctiletou exkluzivní hereckou práci v Divadle Lampion. Oběma přeji mnoho krásných hereckých výzev. Filipu Veselému děkuji za inovativní přístup v rámci zlepšování komunikace obou divadel za použití nových technologií. A samozřejmě i Tereze Karpianus za její moderní přístup k dětskému divákovi. Všem děkuji za spolupráci a přeji jim jen to dobré.

Vedení společnosti Divadla Kladno s.r.o. nebere celou situaci na lehkou váhu. Chceme se z ní poučit, Divadlu Lampion nabídnou lepší PR nástroje, aby se podobné nedorozumění neopakovalo. Následné dny se zaměříme na co možná nejpřirozenější předání funkcí novému vedení Divadla Lampion, aby přechodem co možná nejméně trpěl dětský divák. Městské divadlo Kladno i Divadlo Lampion by mělo novinové články plnit úspěšnými inscenacemi a ohlasy spokojených diváků, nikoli zbytečnými a nepatřičnými kauzami.

V Kladně dne 26. 2. 2025
MgA. Tomáš Hron
jednatel společnosti DivadlaKladno s.r.o.

Do konce sezony se rozloučíme s několika činoherními tituly, čeká je už jen několik repríz. Pokud jste některý z těchto titulů ještě neviděli, teď je ideální příležitost!

Nadženy – Komedie o tom, co je a není vidět (20. května)
Už 20. května se rozloučíme s komedií Nadženy, která divákům přináší vtipné a zároveň hluboké zamyšlení nad tím, co je skutečně viditelné a co je skryté za hranicemi našich očí. Pokud jste se ještě nedostali na tuto inscenaci, určitě si ji nenechte ujít – stojí za to ji vidět v posledních reprízách sezony.

Plánovaná představení:

39 stupňů – Parodie detektivního thrilleru s noirovými podtóny (2. června)
2. června bude poslední šance vyrazit na 39 stupňů, kde se diváci mohou těšit na napínavý příběh plný vraždy a tajemství. Sledujte Richarda Hannaye, charismatického frajera, který se právě vrátil do Londýna, kde zjistil, že v jeho bytě byla zavražděna mladá agentka a on je hlavním podezřelým. Napětí, záhady a adrenalin – nezapomeňte se dostavit na poslední představení tohoto thrilleru.

Plánovaná představení:

Přelet nad kukaččím hnízdem – Příběh o hranici mezi šílenou svobodou a normální anarchií. (12. června)
Dne 12. června se uzavře i inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem, která divákům nabízí silný příběh o boji za svobodu v ústavu pro duševně choré. Je nový chovanec ústavu pro duševně choré Randle Patrick McMurphy zločinec, pacient anebo jen svérázná osobnost vnímající pojem osobní svobody až příliš doslovně? Pokud jste ještě neviděli tento nadčasový příběh, přijďte si ho užít v posledních reprízách.

Plánovaná představení:

Umělecký ředitel Divadla Kladno, s.r.o. vypisuje konkurz do činoherního souboru na pozici: herec/herečka.

Požadavky: 

Profesní životopis, aktuální fotografii a kontaktní údaje zasílejte nejpozději do 28. 2. 2025 e-mailem na adresu: monika.simackova@divadlokladno.cz.

Konkurz se bude konat pondělí 3. 3. 2025 a úterý 4. 3. 2025 v odpoledních hodinách v budově Městského divadla Kladno. Čas bude upřesněn. Ke konkurzu si připravte jeden monolog a jednu píseň (hudební podklad si s sebou můžete přivézt na USB flash disku, preferujeme zpěv acapella) podle vlastního výběru.

© 2026 Divadla Kladno s.r.o.
|