Žena v černém či SEXMISE: Režisér Adam Doležal má v MDK vysloveně perfektní skóre: Co inscenace, to divácký hit. V sobotu 16. března navíc přibude další. Tentokrát to bude Případ Sherlock, autorská detektivní komedie. Diváci se skutečně mají na co těšit.
Jaký máš vlastně vztah k detektivkám se Sherlockem Holmesem?
První setkání proběhlo někdy kolem mých 15 let, kdy jsem si přečetl Psa Baskervillského. Kniha mě naprosto strhla. Především atmosférou gotického románu a důvtipným Sherlockovým myšlením.
Případ Sherlock režíruješ, ale také jsi hru napsal. Kde se vzala ta prvotní inspirace?
Už v zadání. Jarda Slánský mě oslovil s tím, jestli bych nenapsal hru o Sherlocku Holmesovi. Když jsem si potom četl všechny povídky, tak byly samozřejmě skvělé, ale ani jedna mi nepřišla nosná na celovečerní hru. Tak jsem se vrátil k tomu, co mám na Sherlockovi rád a rozhodl se vycházet z prostředí a jeho charakteru. Brzy mi došlo, že seriózní detektivku psát nechci, a tak se do textu dostal humor a nadsázka.
O čem tedy Případ Sherlock je?
Je to jakýsi fandovský prequel ke knihám. Ano, pořád si připadám mladý, takže i Sherlock je v tomto příběhu mladý a na začátku ještě zdaleka není takový, jak ho všichni známe. Nechci moc prozrazovat, ale prvotní myšlenka vycházela z otázky, jak se asi cítí náctiletý Sherlock v Londýně konce 19. století. A když jsem studoval, jak vypadal tehdejší Londýn, tak jsem zjistil, že v mnoha ohledech se nelišil od současné reality. Myslím, že dnes by to měl Sherlock stejně těžké, jako tehdy – samozřejmě s velikou mírou nadsázky.
Případ Sherlock je komedie. Není to trochu rouhání znevažovat ikonu detektivního žánru, která se stále těší obrovské čtenářské oblibě?
Nemyslím si. Sherlock je taková ikona, že nejsme zdaleka první, kdo jej pojímá s nadsázkou, ani první, kdo vypráví o jeho mladých letech. Navíc myslím, že postavu využíváme velmi láskyplným způsobem.
Psát detektivku určitě není snadné. Jak autor postupuje?
Klasická odpověď je napsat napřed konec a pak psát pozpátku, ale tak jsem opravdu nepostupoval. Než jsem začal psát, měl jsem několikastránkový námět, ale skutečné rozřešení případu se během psaní hodně měnilo. Nechal jsem se vést postavami a jejich charaktery a musím přiznat, že jsem sám byl během psaní několikrát překvapen, kam mě příběh zavedl.
Jakým úskalím inscenační tým čelil?
Dali jsme si záležet právě na přenesení určitého pocitu doby. Ne nutně ve smyslu toho, jak život v Londýně opravdu vypadal, ale jak si ho my představujeme – bájný Londýn A. C. Doylea. Navíc text je psaný spíše filmovým střihem.
V té hře je mnohem více postav než je v MDK herců. Jak náročné bylo poskládat obsazení?
Nebylo jednoduché logisticky poskládat herce do postav tak, aby se na jevišti nepotkávali sami se sebou. Navíc Sherlock prakticky nesleze z jeviště. Tomáš Hron se ale do té role zakousl s plnou vervou a je skvělý, přesně jak jsem čekal. A nejen on. Na každé zkoušce se upřímně bavím, protože každý z herců vnáší do příběhu sám sebe mírou vrchovatou. Takže i kdyby diváka nechytl příběh, tak už jen samotné obsazení ho strhne.
Adam Doležal, Arthur Conan Doyle, Adéla Vondráková
Premiéra 16.3.2024
Únor je protivný měsíc. Počasí: na nic. Délka dní: na nic. Léto: v nedohlednu. Je to navíc jediný měsíc, který neobsahuje žádný pořádný svátek. Pokud tedy nepočítáte Světový den luštěnin (10.) či Valentýna (14.), ze kterého je stejně zpravidla víc mrzutostí než užitku. Únor je prostě měsíc na nic. Tedy, pokud nepracujete v Městském divadle Kladno…
Navzdory tomu, že pomalu celý svět drží Suchý únor, v MDK je tenhle měsíc docela veselo. Předně, už v pondělí 19. února na další repríze našeho senzačního muzikálu Na skle malované pokřtíme nové CD, které pak bude k dostání u nás na pokladně nebo u pultíku upomínkových předmětů a podpisových kartiček ve foyer. Nahráli jsme na ně šestnáct písní z muzikálu v podání našich herců a – ačkoliv to zatím nemáme ověřené nezávislou laboratoří – poslech CD účinně působí proti zimní (únorové) trudomyslnosti.
V únoru se navíc u nás v divadle hodně zkouší. Zatímco na malém sále jde do finále zkoušení našeho nového komorního dramatu Ucho, které režíruje Jakub Šmíd a kde si hlavní role zahraje Lenka Zbranková a Jiří Š Hájek, v hlavním sále zbytek našeho souboru podpořený několika hosty zkouší novou inscenaci Případ Sherlock. Premiéry Ucha proběhnou v pátek 23. a v sobotu 24. února, Sherlocka v podání Tomáše V. Hrona ale diváci uvidí poprvé
až v polovině března.
V divadle prostě neexistuje žádný měsíc na nic. V divadle se totiž pořád něco děje. Pracovníky sice může tahle zvláštnůstka divadelního provozu trochu vyčerpávat, nicméně každý závěrečný potlesk je opět spolehlivě dobije. To největší pozitivum ale pocítí právě diváci. Protože, i když je venku hnusně a celý měsíc jako by se skládal jen z všedních dnů a pracovních hodin, v Městském divadle Kladno se naštěstí pořád něco děje. A kterékoliv ze sedmnácti představení, které tenhle měsíc odehrajeme, může být tím „pořádným svátkem,“ který únoru tak zoufale chybí.
Je to již více než rok, co máme na repertoáru Městského divadla Kladno muzikál Na skle malované. Za tu dobu jej viděly téměř tři tisíce diváků, kteří se tak vypravili „tam, kde vítr hladí jak samet nejdražší, kde seno se sení a vánky si vanou.“ Nyní, jako upomínku na tuto unikátní inscenaci, vydáváme CD.
Srdečně vás zveme na slavnostní křest nového CD, který proběhne v pondělí 19. února v 19:00 v rámci již osmnácté reprízy Na skle malované. Na CD se diváci mohou těšit na šestnáct písní z muzikálu, které nazpíval soubor MDK pod vedením Romana Říčaře, který je také podepsán pod hudebním aranžmá inscenace a který je zároveň představitelem hlavní role Jánošíka.
Znovu autorsky uchopit téměř kultovní dílo, které každý divák tak nějak zná a má o něm nějakou představu, je vždycky pro tvůrčí tým výzvou. Na prknech kladenského divadla vznikla na konci roku 2022 inscenace, která se už na první pohled od všech ostatních liší a přesto zachovává vše z původní hry Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtner. Režisér muzikálu Jaroslav Slánský o inscenaci říká: „Byla to náročná práce, jak na zkoušení a výrobu tak i na provoz. Nechtěli jsme ale dělat žádné umělecké kompromisy, a tak jsme pro diváky připravili skutečně výpravné dílo s velkolepou scénografií i kostýmy a s živou kapelou.“ Inscenace Na skle malované v MDK byla tím vzácným okamžikem, kdy se všechny divadelní složky – od excelentního překladu Jana Šotkovského, přes výpravu Jozefa Huga Čačka, hudební aranžmá Romana Říčaře, hereckého obsazení a v neposlední řadě právě režie Jaroslava Slánského, prolnuly v naprosté souhře a daly vzniknout divadelnímu dílu, na které člověk prostě nechce zapomenout.
Na skle malované zůstává i nadále na repertoáru divadla. Nové CD bude k dostání na pokladně MDK či ve stánku ve foyer před každým představením.
S herečkou Lenkou Zbrankovou jsme si povídali o premiérové novince Ucho.
Po Nadženách tě diváci podruhé v sezoně uvidí v premiérovém titulu na malé scéně. V čem jsou specifika komorního prostoru? Máš ten bezprostřední kontakt s diváky ráda?
Letošní sezonu mám převážně ve znamení malé scény, což je pro mě přitažlivé právě tou blízkostí k divákovi. Po Nadženách jsem udělala záskok do 39 stupňů a teď zkoušíme Ucho. Velká výhoda naší komorní scény je její variabilnost, každá z her se hraje v jiné části prostoru a taky je žánrově velmi odlišná, a to herce vždy velmi těší.
Ucho se odehrává v 50. letech minulého století. Čím promlouvá k dnešku?
Ta doba byla dobou strachu. Všechno, co je založené na takové vládě, je děsivé. Bohužel, i dneska jsme svědky toho, že má pořád obrovské příznivce a silné nástroje. Kladenské divadlo uvádí Přelet nad kukaččím hnízdem, kde jsou přítomné principy vlády strachu a byť se odehrává mimo „železnou oponou“, prostředky používá stejné jako v totalitním prostředí. Další hra kladenského divadla je Stalinův poslední western, který, jak název napovídá, je z dob největší totality v tehdejším SSSR. Tady je žánr směsicí černého humoru a grotesky, a přesto z toho mrazí. A naším nástrojem v boji proti těmto praktikám je třeba právě kultura, slovo, kultivovanost a dobrý humor. Máme obrovské štěstí, že můžeme tyto hry uvádět a tím připomínat, že takhle už NE!
Jak těžké je představit si tehdejší poměry, které panovaly ve společnosti i v politice? Můžeme chování osob nebo různé situace „soudit“, když nikdo z nás tehdejší dobu nezažil?
Neumím si představit, jak bych se zachovala já, kdyby… a tady si každý může dosadit svého nejděsivějšího bubáka. Od vyhrožování, že bude ublíženo nám nebo našim nejbližším, až po uskutečnění těchto výhrůžek. Soudit to nemám právo. Co ale nejsem mocna přijmout, jsou dnešní postoje některých jedinců a jejich neochota převzít za svá tehdejší rozhodnutí odpovědnost.
Jak bys popsala vztah Anny a jejího manžela Ludvíka?
Jejich vztah je asi jako ohňostroj, někdy ty barvy ladí, jindy ne, někdy to hodně třeská, jindy je tichý. Ale každopádně „smrdí“, což je známka života… Divák s nimi projde situace v reálném čase, kde se vystřídá to, na co by jinému páru nestačila dekáda.
Společně s Jiřím Š Hájkem se musíte vypořádat s velkým množstvím složitého textu. Jak náročné to je?
Na začátku zkoušení je učení textu vždy priorita a je to vždycky ta míň oblíbená část. Ale zároveň si během toho hledám postavu, poznávám ji. Snažím se číst mezi řádky a přemýšlím, co chtěl autor říct tou, či onou replikou.
S režisérem Jakubem Šmídem jste velcí přátelé i v osobním životě. Jaký je Jakub režisér?
S Kubou jsme se poznali na Anně Karenině, což je nedávno a pro mě byla ta spolupráce velmi výjimečná a v něčem i zlomová. Kuba má energii, která je mi tuze libá a on sám je velmi inspirativní.
