Děkujeme moc studentům i pedagogům ZŠ Ukrajinská za nádherné ohlasy na představení Jak jsem potkal ďábla (15.2. v 10:00). Žáci svoje pochvaly, postřehy i připomínky sepsali do krátkých minirecenzí doplněných ilustracemi a vytvořili pro nás krásnou brožurku. Tu nám minulý týden osobně předali na děkovačce Hry, která se zvrtla a udělali hereckému souboru, tvůrčímu týmu i dalším složkám, které se na inscenaci podílely, velkou radost! Studentského publika si moc vážíme, jsme rádi za zpětnou vazbu a reakce.

Ještě jednou děkujeme a už teď se těšíme na další společná setkání!

Vážení diváci,

z důvodu nemoci se bohužel ruší (bez náhrady) dnešní představení TŘI MUŠKETÝŘI.

Peníze za vstupné vám bude vráceno na účet, který nám spolu s naskenovanými vstupenkami zašlete na e-mail pokladna@divadlokladno.cz.

Děkujeme za pochopení.

Sledovat tvůrčí proces je vždycky fascinující. Zrod každé nové inscenace totiž není nikdy stejný. Miluju tu specifickou energii, která vzniká při zkoušení. A stejně tak miluju i fáze, které mu předcházejí: dlouhé hovory s režiséry, výtvarníky i dalšími členy tvůrčího týmu. Každý divadelník je jiný a každý má trochu jiný způsob práce. Třeba takový Miroslav Hanuš...

Práce s Mirkem je obrovská škola, radost a zábava. Zábavné jsou už první rozhovory o novém titulu, když pan režisér představuje (obvykle s ročním předstihem od spuštění prodeje předplatného) vedení divadla své představy. „Já bych chtěl, aby tam hrála Zuzana Mixová, stála u plotny, celou inscenaci vařila a pořád jenom opakovala: Jíst se musí.“ A po chvilce přemýšlení, dodá: „A taky bych chtěl, aby celé jeviště zasypaly pouťové růže. Hodně růží, třeba tisíc.“ Kdo z vás viděl Romanci pro křídlovku, tuší, jak tyto vize dopadly. Ale málokdo tuší, že celých osm týdnů, kdy se příběh Františka Hrubína rodil, celé divadlo v každé volné chvíli vyrábělo stovky a stovky krepových květin. A to včetně uvaděček, uměleckého šéfa i dalších členů uměleckého souboru.

Taky nikdy nezapomenu na to, jak Mirek v divadelní kavárně pronesl: „Miki Volek bude v tramvaji a pojede s ním taky Mikuláš a tři andělé, ale víc zatím nevím.“ Myslím, že nikdo z nás tehdy nevěřil, že touto větou vznikne jedna z nejúspěšnějších inscenací poslední doby.

Během toho, co píšu tyhle řádky, přemýšlím, jak budeme za pár let vzpomínat na inscenaci Stalinův poslední western, kterou u nás Mirek od března zkouší. Jedna z prvních vět, kterou komentoval naši budoucí premiéru, byla: „To bude skandál!“ Tak se přijďte podívat. Časem si řekneme, jestli měl pravdu.

Vždy se snažíme, aby součástí dramaturgického plánu byly kromě oblíbené klasiky i hry uvedené v MDK ve světové premiéře. Hledáme tituly, které zatím jiná divadla neuvedla, i výzvy, které náš umělecký soubor posunou kupředu. Takové tituly jsou samozřejmě trochu riskantní - i když přinášejí jasné benefity - a autorská tvorba navíc vyžaduje speciální péči, která je takřka nepředvídatelná.

V rámci letošní premiéry jsme plánovali uvést dramatizaci francouzského komiksu Ztratili jsme Stalina. Psaní jakéhokoliv divadelního díla je ale dlouhý a dobrodružný proces plný nejrůznějších (fascinujících) odboček. Výsledkem je, že jsme se rozhodli ustoupit od dramatizace cizího díla a vytvořit dílo zcela původní, vlastní. Namísto dramatizace komiksu Ztratili jsme Stalina tak ve světové premiéře 29. dubna 2023 v hlavním sále MDK uvidíte původní hru Miroslava Hanuše Stalinův poslední western. Tvůrčí tým inscenace zůstává beze změny, Miroslav Hanuš pro nás text napsal a bude jej i režírovat. Taktéž námět inscenace - totiž poslední dny Stalinova života a následný boj o moc jeho pohrobků - zůstává, jen se posouvá od fikčního komiksu ke skutečným událostem a postavám. Stejně tak zůstává zachován i plánovaný žánr, totiž temná groteskní komedie.

Věříme, že je tato změna dramaturgického plánu změnou pozitivní jak pro nás v divadle, tak pro vás, diváky. Hra Miroslava Hanuše Stalinův poslední western, kterou od začátku března zkoušíme, je totiž nekompromisní a přesto velmi vtipnou obžalobou nejen jedné historické postavy ale i všech podobných zločinců současnosti.

Březnovou premiérou bude slavná komedie britského avantgardisty Joe Ortena Klíčovou dírkou. Tomáš V. Hron v ní hraje jednu z hlavních rolí – uznávaného lékaře Dr. Rance.

V kladenském angažmá jsi přes sedm let. Prakticky od nástupu jdeš z role do role. Kde čerpáš energii do další a další práce?

Ani mi nepřijde, že je to už sedm let. Od té chvíle, kdy jsem se poznal s Barunkou, všechno nabralo neuvěřitelně rychlý spád. A právě Barunka je bezpochyby největším zdrojem energie. Máme spolu v Kladně domov a zázemí – generátor na životní energii. Důležitým zdrojem energie je také bezpochyby kladenský divák. Divadlo ze své podstaty pracuje s energiemi, které divákům předáváme a které se nám vrací. Dobré divadlo může pracovat jako perpetuum mobile. Nicméně si ale myslím, že herectví je stejně náročná profese jako každá jiná, a proto si její náročnost moc nepřipouštím.

Na kterou inscenaci nebo setkání rád vzpomínáš? A proč?

Velice rád vzpomínám na všechny inscenace. Každá mi něco přinesla a dalo by se mluvit dlouze. Kdybych ale měl některé jmenovat a uvést ve zkratce proč, uvedl bych Nadaného žáka, protože mi do života přivedl úžasného člověka Jiřího Čapku a jeho krásný přístup k o dvě generace mladšímu kolegovi. Získal jsem také mnoho neocenitelných zkušeností od režiséra Jirky Š Hájka. Symbolické místo v mém srdci zaujímá i Absolvent, protože jsme si mohli s Barčou poprvé pořádně zahrát a zjistit, že si sedíme na jevišti stejně jako v životě. Audience kvůli neuvěřitelnému Jardovi Slánskému, se kterým je mi na jevišti vždy příjemně. A Žena v černém pro nejhezčí zkoušecí proces, jaký jsem v MDK zažil.

S Jaroslavem Slánským jste dlouhé roky přátelé a herečtí kolegové. Po Broukovi v hlavě, Hře, která se zvrtla a Na skle malované je Klíčovou dírkou vaší čtvrtou společnou inscenací. Jaký je Jarda režisér?

Jarda je především skvělý člověk. Je citlivý, rozumný, empatický a vtipný. Tato kombinace z něj dělá úžasného herce, uměleckého šéfa i režiséra, který rozumí herecké a divácké duši. Má také nadčasový smysl pro humor. Práce s ním je za odměnu a výsledek vždy balzám na duši, který rád reprízuji. Jelikož jsme i přátelé, čehož si nesmírně vážím, mám při práci s Jardou, ať už jako s režisérem nebo jako s hereckým kolegou, navíc i trochu strach, abych nezklamal jeho očekávání a důvěru.

Březnová premiéra je plná specifického britského humoru. Baví tě tenhle druh komedie?

I přestože mám rád humor všeho druhu, domnívám se, že britské komedie mi jsou určitým způsobem bližší. Mají přesnou hranici absurdity a nekorektnosti, umí zacházet s trapností v rámci situací, vtipně a obratně zacházejí s jazykem a kladou vysoké nároky na herecké představitele. Zkoušet britskou komedii je vždy radost a velká výzva.

V Klíčovou dírkou hraješ psychiatra Dr. Rance. Co bys o něm prozradil?

Psychiatr doktor Rance je krásná a humorná postava. V této fázi zkoušení se odvážím říct, že je výsledkem toho, jak to dopadá, když blbec dostane funkci. Mám pocit, že přeskočil léta potřebné praxe a dostal se hned na ministerstvo na pozici kontrolora psychiatrických léčeben. Nějaké zkušenosti s velkými rolemi sice mám, ale s doktorem Rancem si opět uvědomuji, jak by si herec nikdy neměl říct, že již všechno zná a umí. Díky Dr. Rancovi mám zase možnost objevit nová zákoutí své herecké duše.

Premiéra je 4. března, na co se mohou diváci těšit?

Diváci se určitě mohou těšit na spoustu britského konverzačního i situačního humoru a doufám i na skvělé herecké výkony – zkrátka na příjemný večer plný zábavy, kdy budou moci alespoň na chvilku zapomenout na každodenní starosti.