Komorní, skoro monodramatické putování hereckou šatnou a také osudem posledního anglického krále, který zahynul v bitvě. Richard III. znovu na kladenských prknech! Ovšem tentokrát v autorské inscenaci, která komentuje Shakespeara i další historky nejen z historie. Zábavné zamyšlení na téma určité (ne)spravedlnosti, která je společná divadelnímu výslunní i královskému trůnu.

Když jsme se poprvé potkaly, bylo to v suterénu divadla pod stříbrnými trubkami vzduchotechniky a já jsem ji nepoznala. Na mou obhajobu: byla jsem v divadle první den a ona měla roušku, protože pandemie zrovna dosahovala jednoho ze svých vrcholů.

Ten den si omotala šálu až po uši a – co si budeme namlouvat – měla rozcuch velmi nepodobný tomu elegantnímu drdolu, ve kterém jsem ji naposledy viděla v Broukovi v hlavě. Už si přesně nepamatuju, na co jsem se jí tehdy zeptala. Ale odpověď, po které bych se bývala určitě někam propadla, kdybychom už tak nestály v suterénu, si pamatuju přesně: „To opravdu nevím, jsem tu jen herečka.“

Jana Zenáhlíková možná může slabším povahám nahánět trochu strach – má přeci jen energie zhruba stejně jako průměrný italský vulkán. Mluví zpravidla hlasitě a řezavým, jakoby nakřápnutým hlasem se směje. Na první pohled vypadá jako typická diva: má v sobě sebejistotu a ženskou eleganci, v nestřežených chvílích ale ráda vypálí nějakou ostrou sebeironickou poznámku. A pak se jí řezavě zasměje. Taková je Jana v zákulisí, když sedí se svou potrhlou jorkšírkou Chanelkou na klíně a čeká na výstup.

Asi bych mohla jen těžko tvrdit, že jsme si padly do oka na první pohled. Já jsem se vyděsila a Jana si to setkání ani nepamatuje. Ale na herecké střídačce s ní pokaždé sedím nadmíru ráda, protože (podobně jako průměrný italský vulkán) má Jana pod drsnou slupkou vřelé srdce. A vy, diváci, za Janou přijďte alespoň do hlediště. Ať už třeba na naši novou komedii Klíčovou dírkou nebo třeba na Smrt v růžovém. Pobýt chvíli se Zenáhlicí je totiž čirá radost. A navíc, „jen“ herečka Jana Zenáhlíková si začátkem ledna konečně převzala oficiální certifikát za širší nominaci na cenu Thálie.

Tak přijďte do divadla. Zvu vás.

Jedinou ženskou roli – respektive všechny ženské role svobodných svůdnic – v parodii černobílého thrilleru Alfreda Hitchcocka 39 stupňů hraje dlouholetá členka kladenského souboru Barbora Janatková. Za těch pár desítek minut, co trvá představení, se promění hned ve tři uhrančivé femme fatale.

39 stupňů se bude hrát na malé scéně MDK. Máš ten prostor ráda?

Z malé scény jsem měla vždy trochu obavy, protože herecké vyjadřování se musí poněkud uskromnit. Poprvé jsem si malou scénu zkusila prošlápnout při hře Služky, což je absurdní drama, které expresivní herectví vyžaduje a tím pádem, jsem nemusela z projevu moc ubírat. Oproti tomu specifický žánr 39 stupňů se vyznačuje nadsázkou a hravostí. Sice také nejde o úplně přirozený realistický projev, ale celkově by jako přirozený měl vyznít. Jen jednou za sezónu má náš soubor možnost nazkoušet inscenaci na malou scénu a já jsem moc ráda, že to tentokrát padlo na mě. Ta bezprostřední blízkost diváků je velkým dobrodružstvím: diváci nám vidí do herecké kuchyně a zákulisí je hodně stísněné.

Špionážní romány se obvykle berou spíš jako „mužská záležitost.“ Jaké žánry ráda čteš?

Teď momentálně si ráda čtu knihy z ranku esoteriky. Do románů se většinou pouštím přes léto. Hodně mě baví Patrik Hartl, protože jeho knihy mají humor a čtou se jako po másle. Teď momentálně se chystám na knihu Dámský gambit od Waltera Tevise. Jsem zvědavá, zda mě kniha pohltí stejně jako seriál na Netflixu.

A co si myslíš o hře 39 stupňů?

Hru ani film 39 stupňů jsem neznala. Na první čtenou jsem šla s tím, že to bude detektivní příběh, ve kterém bude mít asi někdo horečku. Možná sám vrah… Ano, byla jsem vedle jak ta jedle. Nebudu teď prozrazovat, co těch 39 stupňů znamená. Mohu ale odtajnit, že se jedná o velmi humorně napsaný detektivní příběh, ve kterém je 33 postav. Ty jsou rozděleny mezi čtyři herce, kteří se stávají v této inscenaci zároveň kulisáky, zvukaři, garderóbkami a kdo ví čím ještě. Bude to velká jízda.

Základem pro komediální hru byl hlavně thriller z třicátých let Alfreda Hitchcocka. Jaký máš vztah k jeho filmům?

Samozřejmě znám filmy od Alfreda Hitchcocka – Psycho, Ptáci, Vertigo… ale bohužel znám jen ty názvy filmů. Horory mě totiž nebaví. Samotný život je občas horor, tak nepotřebuji v sobě ještě pomocí filmu vyvolávat strach.

V čem se divadelní zpracování filmu liší?

Filmový střih pomůže vyřešit problémy se změnou prostředí. My se na jevišti musíme vypořádat s technickými překážkami, které nelze obejít. Například v jednu chvíli jsme s Kubou Hubertem v brzdícím vlaku, ale kolegové Míšové jsou už z vlaku venku a dokonce lezou pod mostem. Takže: jak na jevišti takovou iluzi udělat? Přijďte se podívat. Tohle je jen malinký střípek. Takových „ptákovin“ náš tým společně s Patrickem Barlowem vymyslel mraky.

Vážení diváci,

tento týden jsme zahájili prodej dubnových představení. Nechybí mezi nimi novinky 39 stupňů a Klíčovou dírkou ani divácky oblíbené stálice našeho repertoáru. Těšit se můžete také na premiéru inscenace Ztratili jsme Stalina v dramatizaci a režii Miroslava Hanuše. Autor a režisér hitu Jak umřít na rokenrol se na Kladno vrací s originální groteskou o lidské zlobě a mocichtivosti.

Z Prahy vám dovezeme Divadlo Palace s úspěšnou komedií Pension pro svobodné pány. U slavného příběhu odehrávajícího se v pokoji jednoho penzionu, kam si nájemník přivede slečnu, čímž poruší upjaté předpisy domovního řádu, se rozhodně nudit nebudete.

V naší nabídce jsou také reprízy slavného polského muzikálu Na skle malované s Romanem Říčařem v roli Jánošíka a živým hudebním doprovodem. Vstupenky můžete zakoupit na všechny termíny do konce této sezony.

Na našich sociálních sítích (Facebook, Instagram) vám každý den přinášíme zajímavé informace nejen z divadelního zákulisí. Sledujte nás!

Vaše divadlo